V současné době je skoro móda otužování a noření se do ledové vody. Někdo k tomu přistupuje tak, že pozoruje reakce těla, emoce, myšlenky. Někdo se překonává a dokazuje si, já to dám, jsem borec. Někdo to dělá kvůli zdraví, protože se to někde dozvěděl a trpí. Někdo chce být zvláštní a zajímavý. Někdo nechce vybočit z partičky, která do toho jde ….Co člověk, to motiv a způsob. 

Mě lákají nové věci. Když něco dělám poprvé, jsem úplně nadšená. Zajímá mě jaké to je, co se bude dít, sleduju, užívám si. Co mi přitáhne, do toho se vrhnu s heslem Pipi: „To jsem ještě nedělala, to mi půjde“ Takže se napoprvé svezu na vlně nadšení a funguje to nádherně. Abych ale mohla s chutí pokračovat dál a svoje zkušenosti prohlubovat, musím si najít způsob, který mě zaujme a nejsnaší je hledat stále něco nového, zajímavého, co ještě k tématu toho, co dělám neznám, nevím, nezažila jsem. Tak je pro mě lehké jít víc do hloubky. A co mě hraní si se studenou vodou naučilo?

Uvolnění. Pokud  vstupujeme do vody s pocitem: „ Tvl to bude strašný, to nedám“ „Je to děsně studený, ale já to dám“ „ Hlavně, abych nenastydl.“ „Booože to se budu rozehřívat tři dny“…. Pak se tělo stáhne a s vodou bojuje. Pokud jen chceme pozorovat, co se bude dít, uvolníme se. Když se noříme do vody a stále v uvolnění pokračujeme, tělo reaguje klidně, nedostane se do stresu a s vodou snáze splývá.

Pokora. Poznání, že tělo má omezené možnosti. Skokan do výšky vyskočí jen do určité výšky. Ano hranice se časem o pár cm může posunout, ale kilometr nedoskočí. Stejně tak člověk nevydrží dny v ledové vodě. Možnosti těla jsou omezené a to studená voda dává jasně najevo a je dobré se s tím neprat a na sílu překonávat možnosti svého těla. Uvědomit si své momentální limity a neprat se s nimi. Už jen terminologie: vydržím, překonám, zvítězím nad sebou je konfrontační a vnáší do života nesoulad.

Přijetí. Tam, kde je odpor, vzniká reakce. Vymezení se, oddělení, konfrontace, boj. Když pokorně přijmu možnosti svého těla, naslouchám mu a podaří se mi i přijmout intenzitu chladu vody jako něco, co prostě je a nemusím se vůči tomu vymezovat interním hodnocením, snáze s prostředím splynu a a v klidu můžu pozorovat, co se vlastně doopravdy odehrává. Reakce těla nejsou tak bouřlivé a snáze načítáme jemnější impulzy, které k nám přicházejí.

Vděčnost: Všude se mluví o Wim Hofově  metodě, o síle mysli, ale neslyšela jsem, že by někdo mluvil o vodě, do které se noří při otužování, která ho vítá, nese, očištuje. Přistupujeme-li k vodě jako k partnerce, pak můžeme pozorovat i ji. Můžeme se s ní uvítat, než do ní vstoupíme, můžeme její doteky vnímat na svém těle. Můžeme zachytit její hlazení i to, že nás masíruje, prokrvuje a uzdravuje. Pak ucítíme hlubokou vděčnost a vodě poděkujeme.